V posledním článku jsem si nějak stýskala o psaní či nepsaní sem. Při dnešním běhu jsem došla k názoru, že je tenhle blog vynikající příležitostí -- ne k vypisování se ze sebe sama, jak jsem to měla dřív, ale k tomu, abych si vytvářela cosi jako psané fotoalbum.
K zapisování výletů, prázdnin, receptů, akcí. Částečně už to tak je, ale asi jsem to potřebovala napsat, abych si to sama v sobě ukořenila.
To na úvod.
Jak se teď mám? Vyvstává neuvěřitelný kolotoč pocitů. Nevím, kde začít.
Posledně jsem se zmiňovala o kurzu lektory jógy III. třídy. Tak -- ten už mám úspěšně za sebou, osvědčení mi visí na zdi a já už cca tři týdny vedu lekce v Plzni. Takže naprosté nadšení (mírně zkalené výší ceny za pronájem studia, ale bez klacků pod nohama by to nešlo).
Práce v čajovně, o které jsem se už pravděpodobně zmiňovala dřív je stejně hořkosladká -- i když je, stejně, jako záležitost se studiem, spíš sladká a hořkosti je tam jen ždibec ve formě šéfky, která, pod vlivem těhotenských hormonů rozpoutává týden o týden v čajovně peklo kvůli tomu, co kdo neudělal a co kdo udělal špatně. Pro někoho, jako já -- totiž někoho, kdo špatně snáší negativitu druhých -- je to vždycky utrpení. Ale práci tam z celého Já miluju, tak si pořád snažím říkat, že by mohlo být i hůř.
V posledním článku jsem taky psala a děkovala za Motivační diář. I když jsem doufala, že mi bude na mojí cestě pomocnou berličku nikdy mě nenapadlo, že by mi skutečně pomohl -- vždyť je to jen nějaký diář, tak co ten tak zmůže?
A tady jsem se právě spletla. :D
Myslím, že když je v jeho používání někdo 100% svědomitý (a ne tak na 50% jako já), zaznamená ještě větší pokrok ale i takhle jsem dost překvapená, když srovnám svůj dnešní stav s tím, v jakém jsem byla před půl rokem.
A tak jsem se zamilovala. Sama do sebe. A do té zamilovanosti padám každý den hlouběji a hlouběji a uvnitř hrudi, někde u srdce, se mi usídluje pocit, který máte, když někoho hluboce milujete a máte v něm jistotu a oporu. Hřeje mě, naplňuje a drží mě v neustálém pevném obětí -- a tohle všechno je o tolik lepší, když vím, že sama od sebe nikdy neodejdu. Že sama sobě nikdy vědomě neublížím.
Tenhle pocit je jako slib sobě sama, že si budu vždy věrná ve svých přesvědčeních, v názorech, v myšlenkách. Že samu sebe, svoje opravdové já, ne to "já", kterým se nazývá ego, nikdy nezradím. Je to neuvěřitelný pocit, o kterém jsem si dřív myslela, že ho nikdy nezažiju. O tolik krásnější je teď, když ho cítím.
S Hejkalem jsme stále spolu, stále spokojení v našem doupěti přes které se občas přežene bouře -- tajfun, hurikán, tornád, chvilková apokalypsa -- ale nakonec vždy odezní a skončí v objetí a útěšném pocitu bezpečí.
Kocour Boris se nám konečně otrkal a ukázala se jeho skutečná nátura -- totiž že je, od ocásku až ke konečkům fusků, úplně, ale úplně šibnutý. A miluju ho. I když mě občas, nevděčník jeden, pěkně sekne těmi svými ťapinkami, ale -- copak se na něj může jeden zlobit, když se k vám v nci to jeho malé chlupaté tělíčko láskyplně tulí?
Odpověď je jednoduchá, jak každý majitel kočky ví. Zlobit se je nemožné.
Marně přemýšlím, jestli jsem se chtěla v tomhle článku dopracovat k nějakému konkrétnímu závěru, nebo jestli jde jen takové tlachání, jako když se po dlouhé době sejdou dvě kamarádky -- co je u tebe nového? Jak žiješ? Co ten tvůj?
Tak, to by bylo.
Za necelý měsíc odjíždím na další běžecké soustředění s tátou, tentokrát směr Slovinsko s občasnými vyjížďkami do Itálie. Musím říkat, jak moc se těším? Ne? Tak dobrý, protože na to slova nestačí.
Taky mě čeká týden na chalupě v Krkonoších a spousty dní v práci. Na jednu stranu si říkám, jestli je to plýtvání časem, na druhou stranu si ale myslím, že když mě ta práce baví, tak proč tam nechodit, když si tím ještě i vydělám. Toliko k nekonečnému seznamu mých dilemat.
Zdar a sílu,
Namasté.
Komentáře
Okomentovat