To jsme tak jeli do Slovinska, že budeme chodit po horách a koupat se a jezdit k mři do Itálie... Tak jsem se koupali, k mři jezdili, ale ty hry nám, kromě té malé ochutnávky prvního dne, nějak ne a ne vyjít.
Takže jsme předevčírem / ve čtvrtek / sedli do auta a vyjeli do Itálie, na místo zvané Sella Nevea. Krásné místo v nadmořské výšce cca 1000 m.n.m. Táta a Lucka tam už byly dvakrát (měli tam závod Canin Skyrace na cca 25 km do kopce, po kopci a z kopce. Poprvé si spletli datum a podruhé běželi). Na potřetí tedy výšlap. Do cca 1500 m.n.m. jsme vyjeli lanovku, v její cílové stanici si dali víno, já se najedla a vyrazili jsme.
Na fotkách je kopec zkreslený. Hodně. Věřte mi. Byla jsem celou dobu v čele naší malé výpravy, protože tátu a Lucku brzdil můj brácha (ta fáze výletování, kdy si mladší účastníci stěžují, že je bolí nožičky, jak daleko to ještě bude, že to nedají, atd.).
Během toho kopce nahoru, který byl v podstatě čistý štěrk (takže to klouzalo jak blázen) jsem se na uzoučké cestičce -- štěrkové, jak jinak -- vyhýbala (dost nesvá, protože cestička měla asi tak necelý metr šířky, napravo ode mě štěrkový svah nahoru, nalevo ode mě štěrkový sešup dolů) turistům jdoucím v protisměru. Nějaký pán se zastavil a povídá mi "Take it slowly... You must hear your heart?" Zpomal, vždyť musíš slyšet svoje srdce? A ukazoval si na uši, dobromyslně se usmívajíce.
Usmála jsem se taky. "Yeah, but I like it, actually." Jo, ale celkem se mi to líbí. Chtěla jsem ještě dodat, že se díky tomu cítím naživu. Skutečně naživu. Ale něco v jeho výrazu, v tom vědoucím úsměvu, nebo v tom spřízněném záblesku v jeho očích mi řeklo, že mě chápe i bez toho, abych cokoliv říkala. Tak jsem se s ním jen rozloučila, s upoceným úsměvem a zamáváním a vyrazila jsem zdolávat poslední stovky metrů, které mě dělily od dočasného cíle, v sedle dvou vrcholů, kde začínala lanovka a dvě cesty, z nichž každá vedla k jednomu z kopců.
Tam jsem asi deset, patnáct minut čekala, až se za mnou vyškrábou i ostatní. Dohodli jsme se -- my blbci blbí -- že se svezeme lanovkou na ten jeden vrchol a pak s ní zase sjedeme zpět.
U stanice lanovky (taková ta klasická, sedačková) byli jen nějací chlapíci, kteří kopali a připravovali místo k nástupu pro nadcházející lyžařskou sezónu. Už už jsme sedali na jednu přijíždějící sedačku, když se dal jeden slyšet, že se musí platit. Cena ok, zaplatili jsme, dostali jsme instrukce co a jak (na jednu čtyřmístnou sedačku jen dvě osoby, na mezistanicích zvedat nohy a bezpečnostní jištění).
Než jsme nasedli a odjeli, dostala jsem ještě, od toho pěknýho italskýho pracanta pochvalu na kérky. Tak samozřejmě mě to potěšilo, ještě v tom mém malém stavu vnitřní Nirvány.
A pak začalo peklo. Ledové peklo. Cestou nahoru se samozřejmě začalo ochlazovat, ale do toho začal foukat i ledový vítr a lanovka jela až směšně, mučivě pomalu. A ani potom, co jsme dorazili do cílové stanice, nebylo vyhráno -- čekala nás totiž ještě cesta zpět.
Po výstupu jsme tedy, celí vymrzlí a roztoužení po zahřátí, dali do sestupu. Ten měl být o poznání jednodušší, než výstup, ale také o dost delší (sestupovali jsme v podstatě skoro 1500 m.n.m. rozptýlených do cca 7mi, či 8mi kilometrů).
Vrátím se k tomu, že měl být sestup jednodušší -- nebyl. První dvě třetiny byly pět štěrk střídající se s většími, ostrými kameny a vyčnívajícími kořeny a klouzavými skálami. Takže instantní pocit, že si dáš každou chvíli na hubu zaručen (taky se mi to asi dvakrát skoro povedlo).
Výhledy. Příroda. Vzduch. Teplota. Všechno -- i ten terén -- bylo dokonalé. Tiché, klidné. A při tom zvláštně děsivé, nehostinné, výstražné. Zvláštní krajina, která tě objímá a ubližuje ti zároveň. Drásá ti kůži svými ostrými skalami, zabodává ti do masa své kamení, ale při tom tě svými žlutavými travinami hladí po tváři a zasazuje vysokohorské květiny do tvých plic, abys mohl cítit jejich vůni a hebkost.
Po pěti, či šesti hodinách, jme stanuli na místě, odkud jsme lanovkou vyráželi. Cestou nahoru jsem zjistila, že jsem se, pomalu, tak pomalu, že jsem si toho ani nestačila všimnout, stala člověkem, kterým jsem vždycky chtěla být. Člověkem, který v krutém, láskyplném objetí hory odpoví, že se mu ten hlasitý tlukot srdce uhánějícího jako o závod líbí. Člověkem, který má za sebou kilometry kopce prudkého jako povaha posledního divokého koně a přesto se usměje a je schopný okamžitě znovu vyrazit. A když jsme sestupovali dolů, znovu a znovu jsem tohle poznání obracela ve svých myšlenkách, zkoumala ho a zamilovávala se do něho. Když jsme stanuli na místě startu a cíle, byla jsem tentýž člověk jako před tím a přesto trochu jiným. Tohle s vámi dělají hory?
Jedenáctý den -- pátek -- měl být hlavně odpočinkový. Autem jsme tentokrát mířili kousek od Lublaně, do vesničky Idrijska Bela, kde se nachází krásné přírodní koupaliště (řeka je v oblasti se širokým a hlubokým korytem zahrazena a tak tam vznikl takový neustále tekoucí rybníček, na místě, kde sv dvě menší říčky stékají a tvoří silnější tok). Je tam cosi jako kamínková pláž, krásně bílá a zářivá a voda je čistá, průzračná a ledová tak, že se až musíte smát, jak to studí. Můj první sestup do ní nebyl úplně vhodný (postupné ponořování se, jak jsem šla po kamenných schůdcích), takže ve zbytku případů jsem zvolila vhodnější způsob -- radši jsem prostě skákala. Hodně jsem plavala, hodně jsem splývala a potápěla jsem se a bylo mi krásně. Zelené stromy, modrá obloha, zářivá voda, hřející slunce. Opalovala jsem se, spálila jsem se, skákala jsem, smála se, četla si... Teď čtu Růže pro Algernon. Krásná knížka. Citlivá a smutná.
A před námi je sobota, poslední den (v neděli se vracíme). Večer, nebo během zítřka napíšu dnešní report, včetně jakéhos takéhos shrnutí.
Zatím ciao :)
Komentáře
Okomentovat